Ten Years After je britská bluesrocková kapela, která se proslavila na přelomu 60. a 70. let energickými kytarovými sóly a rychlým boogie rockem. Největší slávu jí přineslo vystoupení na festivalu Woodstock v roce 1969, kde zazářila především skladbou „I’m Going Home“. Její zvuk kombinuje blues, rock’n’roll, jazz i psychedelii a patří k zásadním kapelám britského blues rocku.

Ten Years After pochází z Nottinghamu v Anglii, kde se kapela v polovině 60. let zformovala. Do londýnské klubové scény pronikla přes Rhythm & Blues kroužky a rychle si vybudovala reputaci výjimečně energické koncertní skupiny. Díky tomu se brzy prosadila i na americkém trhu.

Ten Years After vznikli kolem roku 1966, kdy se ustálila klasická sestava Alvin Lee, Leo Lyons, Ric Lee a Chick Churchill. Název Ten Years After odkazuje na „deset let poté“, co se v roce 1956 objevil Elvis Presley a odstartoval rock’n’rollovou éru – kapela tím vzdává hold svým kořenům. Předtím vystupovali pod jinými názvy, například The Jaybirds či Blues Yard.

V klasické sestavě mají Ten Years After čtyři členy: kytaru a zpěv obstarával Alvin Lee, na basu hrál Leo Lyons, na bicí Ric Lee a na klávesy Chick Churchill. I dnešní koncertní sestava zůstává čtyřčlenná – Ric Lee a Chick Churchill pokračují po boku mladších muzikantů. Formát kvarteta je pro zvuk kapely typický od samého začátku.

Klasickou sestavu Ten Years After tvořili Alvin Lee (kytara, zpěv), Leo Lyons (baskytara), Ric Lee (bicí) a Chick Churchill (klávesy). Po odchodu a úmrtí Alvina Leeho kapela pokračuje s Ricem Leeem a Chickem Churchillem, k nimž se připojili kytarista a zpěvák Marcus Bonfanti a baskytarista Colin Hodgkinson. Tato sestava dnes reprezentuje Ten Years After na koncertech a festivalech po celém světě.

Mezi nejznámější skladby Ten Years After patří hymnická I'd Love To Change The World, která se dodnes objevuje ve filmech a seriálech. Legendární koncertní číslo je také I'm Going Home z Woodstocku. Z dalších zásadních písní stojí za zmínku Love Like A Man, Good Morning Little Schoolgirl, Hear Me Calling, Choo Choo Mama, I Can't Keep From Crying, Sometimes a bluesovější Help Me.

Ten Years After vydali dvanáct studiových alb a několik živých desek, takže jejich studiový katalog čítá zhruba přes sto originálních skladeb. K tomu je potřeba připočítat různé koncertní verze, improvizace a rozšířená vydání, díky nimž počet oficiálně vydaných nahrávek dále roste. Přesné číslo se liší podle toho, zda počítáme i alternativní mixy, bonusy a kompilace.

Ten Years After mají 12 studiových alb, například debut Ten Years After, dále Stonedhenge, Cricklewood Green, Ssssh., Watt a přelomové A Space In Time. K nim se přidává řada živých alb, archivních koncertů a kompilací, takže celkový počet oficiálních titulů (studiových, živých a výběrových) přesahuje dvacet. Fanoušci si tak mohou vybrat jak klasická studiová alba, tak rozsáhlé koncertní záznamy jako Live At The Fillmore East 1970.

Začátečníkům se nejčastěji doporučuje melodicky přístupné album A Space In Time, kde najdete i hit „I'd Love To Change The World“ – u nás ho najdete na LP i CD v různých reedicíh. Pokud chcete hned slyšet i koncertní sílu kapely, sáhněte po raném živáku Ten Years After Undead, který vyzdvihuje jejich bluesrockové a improvizační kořeny. Obě desky dobře ukazují, proč se Ten Years After stali legendou přelomu 60. a 70. let.

Ano, Ten Years After jsou stále aktivní, i když už nevystupují v původní sestavě s Alvinem Leem. Po obnovení činnosti v 80. letech nahráli mimo jiné alba About Time, Now a Evolution a dál koncertují po Evropě i jinde ve světě. Kapela se soustředí hlavně na živá vystoupení, kde připomíná svůj klasický repertoár i novější materiál.

Ten Years After hrají především blues rock, který míchají s rychlým boogie, rock’n’rollem a občasnými jazzovými prvky. Pro jejich styl jsou typická dlouhá kytarová sóla, výrazný drive rytmiky a energické improvizace naživo. Na přelomu 60. a 70. let se řadili po bok kapel jako Cream nebo Led Zeppelin, ale díky rychlosti a technice Alvina Leeho měli velmi specifický zvuk.