Hurts: Happiness verze na CD v standardní edici. Toto konkrétní vydání vyšlo v Evropě ve vydavatelství RCA Label Group ve spolupráci s Sony Music a Major Label (4) dne 14. září 2010.

Obloha je bílá jako notýsek a chodníky jsou čisté. Před bary na Thomas Street sedí u stolků jeden za druhým lidé, shrbení nad cigaretami a telefony. Jsem na cestě za Hurtsem. Pracují nedaleko odsud v podzemí; píší písničky ve sklepě nedaleko centra Manchesteru. Cestou dolů do budovy potkávám další místní kapelu. Vypadají vystresovaně a nervózně. Říkají mi, že se chystají na turné. Když zjistí, že se mám setkat s Hurts, zpěvák odloží zesilovač a málem se rozpláče. "Co tam dělají?" ptá se.

Adam Anderson a Theo Hutchcraft sedí vedle sebe na křeslech. Místnost je spoře zařízená a dřevěná podlaha je zaprášená. U jedné stěny je několik nahrávacích zařízení a v protějším rohu mikrofon. Anderson si čas od času přitáhne kytaru na klín a chvíli zkoumá pražce. Hutchcraft vytáhne z kapsy hřeben, otáčí jím mezi prsty sem a tam a pak ho zase vrátí zpátky. Na první pohled se zdají být velmi odlišní. Anderson, vypočítavý vizionář, Hutchcraft, rozená popová hvězda. A přesto je mezi oběma muži cítit silná loajalita. Působí také neuvěřitelně klidně a vyrovnaně.

Je to už několik měsíců, co podepsali smlouvu s vydavatelstvím Sony. Bylo to rozhodnutí, které učinili v Berlíně. Uchýlili se tam, aby se na svou situaci podívali z jiné, distancovanější perspektivy. Bylo to bouřlivé období. Už v Berlíně je prý vystopoval manažer jedné německé nahrávací společnosti. "Řekl nám, že lidé nejsou šťastní," říká s úsměvem Hutchcraft, "a že potřebují naši hudbu."

Zpočátku byli Hurts obklopeni tichem. Nebyly to žádné vyhypované domácí party, žádné tweetování, žádné pozérství, žádný humbuk. V posledním roce pravidelně cestovali z předměstí na předměstí, trávili čas v Broughtonu, Rusholmu a Bellevue, a dokonce i v Berlíně. Obklopuje je něco tajemného. I když dnes působí uvolněně a rádi mluví o své minulosti.

"Můj táta byl třicet let mlékařem v Hazel Grove," hlásí Anderson upraveným, ale přátelským tónem. "Vlastně jsem nikde nebyl," dodává. "Můj dědeček byl bavič v souboru. Hrál na banjo pro královnu."

Hutchcraft říká, že se "narodil v severním Yorkshiru. Do Manchesteru jsem přišel po odchodu z domova. Když jsem byl mladší, cestovali jsme. Měli jsme karavan. Chvíli jsme byli v Austrálii, chvíli na Blízkém východě."

Oba žijí už čtyři roky z podpory v nezaměstnanosti. "Řekl jsem vládě, že chci být moderátorem talk show, a oni mi dali čtyřiačtyřicet liber týdně," říká Anderson. "To bylo v pohodě." "Bylo to fajn," říká Hutchcraft. "Neměli jsme nic." Navíc oba měli práci na částečný úvazek. Během prvních seancí Hurts jezdil Hutchcraft na turné s British Superbikes a pracoval v zákulisí. Anderson natáčel závody chrtích psů na dostihovém závodišti v Bellevue. Když se Hurts skutečně rozjeli, stále ještě natáčel psy. "Bylo to zvláštní," říká. "V jednu chvíli se díváte na člověka, který píchne psovi do zadní nohy steroidy, a v další chvíli telefonujete s Rickem Rubinem a on vám říká, jak skvělé je podle něj vaše video."

Anderson a Hutchcraft se seznámili před manchesterským nočním klubem těsně před Vánocemi 2005, když se jejich přátelé poprali a oni se bavili o hudbě. Následující rok spolu komunikovali výhradně přes internet ze svých domovů v Salfordu a Longsightu. Anderson posílal doprovodné skladby. Hutchcraft posílal zpět vokální nahrávky. "Bylo to, jako bychom se nesměli setkat na veřejnosti," říká Anderson. "Možná to bylo kvůli tvému [Hutchcraftovu] životnímu stylu, nevím. Každopádně jsme spolu dělali hudbu dřív, než jsme se pořádně poznali." Jejich hudební zázemí bylo odlišné. "Zpívat jsem se naučil tak, že jsem si hlasitě zpíval v klubu," říká Hutchcraft mrtvolně. Anderson si mezitím vyzkoušel skládání pro televizní inscenace. "Jednou jsem dělal něco pro Channel Five," říká mi. "Ale podle nich to bylo hrozné."

Jejich poslední společnou kapelou byli "Daggers". Nikomu není nepříjemné o tomto období mluvit. S "Daggers" vytvořili Hutchcraft a Anderson party kapelu. Hyperaktivní popovou skupinu, která rozdělovala publikum. "Daggers" se řídili jasnou koncepcí. Byli agresivní, nepřátelští a posedlí svou představou popu. "Neustále jsme studovali písničky," říká Hutchcraft. "Všechno bylo rychlé. Chtěli jsme napsat dokonalou popovou píseň. Chtěli jsme vytvořit největší popovou kapelu na světě. Moc se nám to nedařilo." Experiment s "dýkami" vyvrcholil v září 2008, kdy Hutchcraft a Anderson přivezli kapelu do Londýna, aby zde odehrála showcase se sestrou Beyoncé Solange Knowles. "To byla naprostá katastrofa," říká Anderson. "Bylo vidět, jak se lidé z A&R tlačí ven." "Bylo to špatně," říká Hutchcraft. "Byla to úleva."

Koncem roku 2008 se Anderson a Hutchcraft vrátili do Manchesteru. "Skončili jsme. Neměli jsme co dělat." Začali psát jinak. "Bylo to téměř bez námahy," říká Hutchcraft. "Písničky prostě začaly plynout. Úplně jiným způsobem. Nebyli jsme naštvaní ani ustaraní. Byli jsme plní naděje, melancholie. Sedli jsme si a napsali tyhle písničky." Jednou pozdě v noci napsali skladbu s názvem "Unspoken". Hned ji nahráli, znovu si ji poslechli a pak zavolali členům "Daggers", aby jim řekli, že je konec. Druhý den Hurts odletěli do Verony.

"Hledali jsme Italo disco," říká Hutchcraft, vytahuje z kapsy hřeben a přejíždí jím po dlani. "Ale to, co jsme našli, bylo disco lento. To je všechno." V Manchesteru se proslýchá, že Hurts tam během měsíce, který strávili ve Veroně, pravidelně vystupovali. Hutchcraftovi i Andersonovi je to však lhostejné. "S tím je konec," říká Anderson. "Bydleli jsme v domě sopranistky. Ale byla to amatérská sopranistka." Tím toto téma končí.

Pustí mi nějakou hudbu na střední hlasitost. Tyhle chvíle bývají dost děsivé; sedět vedle hudebníků v křeslech a poslouchat jejich produkci. Ale tady to tak není. Atmosféra je klidná a jaksi léčivá. Když začíná první skladba, uvědomuji si, že nemám žádné předsudky, žádná konkrétní očekávání. To se stává málokdy a je to příjemné. To, co slyším, zní tak trochu jako sebevědomé, epické baladické řemeslo, které si spojuji s americkým R&B. Hudba je expanzivní, sebevědomá a plná štěstí. Je cítit, že Hurts mají k současné hudbě otevřený, zaujatý a nekomplikovaný vztah. Ke skládání písní přistupují nezaujatě a bez omezení. Je to osvěžující, bezstarostné. Nesnaží se být cool ani trapně kombinovat žánry. Výpověď Hurts je emotivní.

Ačkoli je jejich zvuk globální a příběh kupodivu evropský, Hurts mají také silný vztah k městu Manchester. Anderson skutečně rozkvete, až když mluví o předměstí, kde píše. "Broughton," říká téměř zádumčivě, "Broughton je krásná čtvrť." Vždyť je to taky krásná čtvrť. Hutchcraftův Manchester připomíná spíše hřejivý, mlhavý svět Vallette než sirkové mužíky LS Lowryho. "Můj pohled je skutečně pohledem outsidera," říká. "Manchester není místo, kde jsou samí macho chlapi, kteří způsobují stres. Je to docela střední třída. Je očekávaný a drsný. Manchester si váží svého dědictví. Jde o pokrok, ne o udržování statu quo. O tom jsou i Hurts."

"Mám rád statistiky a vášeň ve sportu," říká Anderson rozhodně, když se ho ptám, co ještě dělá. "Rád bych jednou založil ozvěnu. Miluju hudbu. Vyplňuje vnitřní prázdnotu, kterou cítím. Alespoň její část." "Celý život jsem bojoval s koníčky," říká Hutchcraft a kouše si špičku palce. "Miluju Otise Reddinga a The Righteous Brothers," řekne po chvíli. "Miluju soulovou hudbu. Miluju skvělé hlasy. Taky nás oba inspirují filmové soundtracky a..." Znovu se zakousne do špičky palce a trochu svraští čelo. "Asi mě fascinují ženské emoce," řekne. "Chci říct, že mě zajímají. Působí na mě..." Na okamžik si zakryje ústa stranou dlaně. Pak se usměje, podívá se mi zpříma do očí a řekne: "Slyším Prince."

Je to jako ocitnout se v oku bouře. Během hodiny, kterou s nimi strávím, pravidelně bzučí a bliká telefon zapnutý na tichý chod, který vždycky ignoruje. Anderson a Hutchcraft prostě sedí v křeslech vedle sebe, klidní jako duše. Jejich věty působí místy přímočaře a pragmaticky. A přesto je v nich dvou cosi hřejivého, vtipného a cizího. Zdá se, že tlak a očekávání ani jednoho z nich netíží. Mluví o kuřecí restauraci "Nandos". Mluví o vlivu Music Concrete na kapelu. Jsou to muzikanti, kteří pevně věří své vizi. O svém debutovém albu mluví s nadšením, čistou radostí a naprostým přesvědčením, že dokáží lidi dojmout a pobavit. Když odcházím, okamžitě za mnou zamykají dveře.

Venku na chodníku nakládá kapela, kterou jsem potkal předtím, své vybavení do modré dodávky. "Co říkali?" ptá se zpěvák, nervózně klečí na hubených nohách a tahá z cigarety. "Vlastně jen to a to," říkám. Chvíli tam stojím a dívám se, jak hrnou vybavení, a uvědomím si, jak si Hurts představuju. Pod touhle dlažbou. Jak dělají hudbu. Neuvěřitelně klidně.

Recenze

"Manchesterské duo zručně pracuje s lesklým popem osmdesátých a devadesátých let a naplňuje ho vlastní melancholií, která vrcholí v nádherné "Wonderful Life"." (AUDIO 10 / 2010)

" Duo Hurts z Manchesteru zručně kombinuje pop raných devadesátých let s estetikou let osmdesátých a přenáší ho do moderní doby. Britové tak vytvářejí univerzálnost, která by jim měla otevřít všechny dveře. Překvapením je, že album více než dostálo humbuku před vydáním." (Stereoplay 10 / 2010)

Album zasahuje do žánrů Pop, Elektronická hudba a Synth-pop.