The Rolling Stones: Some Girls verze na vinylu LP v remasterované edici. Toto konkrétní vydání vyšlo v Evropě a USA ve vydavatelství Rolling Stones Records dne 26. června 2020.

S "Some Girls" se Jagger a spol. postavili proti punku v Londýně a discu v New Yorku. Der Nachfolger von "Black And Blue" befreite die Stones 1978, in Zeiten der Sex Pistols und des Studio-54, vom Stigma der Dinosaurier-Band, konsolidierte ihren Ruhm, installierte sie als rebellische, angepunkte Glamour-Hardrocker. "Some Girls" sei das beste Stones-Album seit "Exile On Main St.", schrieb kurz nach der Erstveröffentlichung die internationale Musikkritik. Mit gut sechsfachem Platin-Status ist "Some Girls" mittlerweile auch noch die kommerziell erfolgreichste Stones-LP aller Zeiten. In Paris, quasi ohne Gastmusiker, back to basics, als reine Gitarrenband, mit Blut und Schweiß spielten die Stones ein "Rock´n´Roll-Noir"-Werk ein, mit politisch unkorrekten, sexistischen Zeilen wie etwa: "Black Girls just want to get f****ed all night / I just don´t have that much jam" des Titelsongs. Kontrapunktiert von ihrer #1-Single "Miss You", dem größten Disco-Song, den je eine Rockband aufnahm. Ähnlich toll und dabei ganz anders: die Top-10-Single "Beast of Burden", unlängst gecovert von The Kooks. Čtrnácté studiové album Rolling Stones bylo nahráno v Paříži, ale napsáno a smícháno v diskotékami poblázněném New Yorku, když do povědomí veřejnosti začaly pronikat zvuky nového drsného žánru zvaného punk rock. Výsledkem tohoto tavicího kotle je pozoruhodná, hluboce příjemná deska, která dala světu vědět, že The Stones jsou stále velmi živí a kopou to. Píše se rok 1977. Elvis je mrtvý. Většina Lynyrd Skynyrd je mrtvá. Marc Bolan je mrtvý. Fanoušci progresivních kapel, hippies a rokenrolu budou brzy mrtví. Jsou pronásledováni, popliváváni a ubíjeni k smrti hordami rozzuřených teenagerů se zelenými vlasy, spínacími špendlíky ve tvářích a symboly anarchie vyřezanými do čela. Mír, láska a porozumění skončily a nastoupilo násilí. Svět je v plamenech a vzduchem se nese křik a jekot bezzvučného chrapláku zpívaného zpěváky, kteří neumějí zpívat, a disharmonických kytar hraných kytaristy, kteří neumějí hrát - nikde jinde než na Západní 54. ulici 254 na Manhattanu, kde se Mick Jagger účastní otevření legendárního hard core punkového klubu Studio 54... Počkat, to není správně. Studio 54 je diskotéka. A Giorgio Moroder a Donna Summer právě nahráli I Feel Love, jednu z nejvlivnějších tanečních desek všech dob. A Horečka sobotní noci, pravděpodobně nejlepší mainstreamová diskotéková deska všech dob, je jedničkou na celém světě. Podle Joea Strummera Londýn hoří, ale tady v New Yorku jako by se punk nekonal. Divná doba - zvlášť pro Keitha Richardse, který vás v tuhle chvíli žádá, abyste se raději vrátili příští týden, protože je tak trochu na ztrátě, bourá auta, je zatčen za kokain (vinný) a za LSD (nevinný) a pak je opravdu zatčen za fet v Kanadě a hrozí mu dlouhý trest vězení. Co bude dál s Rolling Stones v tomto víru hudebních krachů a personálního pandemonia? Něco jako Some Girls - nesmírně svěží, energická a dokonalá odpověď na okolní zvuky střetu kultur a pádu členů kapely. Some Girls je oplzlá, drzá, taneční a koncertní klasika, s pověstným trademarkem jazyka pevně zaseknutého ve tváři a všude, kam jen dosáhne. Dokáže v sobě spojit agresivitu a dynamiku londýnské/pařížské nové vlny A tanečně-funkově-sexuálně-sleazeové kombo hédonistické newyorské diskotékové scény, aniž by ztratila základní rytmus a bluesový tep, který je duší The Rolling Stones. Je dost těžké to popsat: zastavte se a zamyslete se nad tím, jaká alchymie k tomu byla potřeba. Když se spustí bič, drsňáci se dají do pohybu. Tohle je groovy, drátová, tvrdá, zábavná hudba. Už jen její zvuk vyvolává představy a pocity brousících se slabin, vrtících se boků, narážek na olizování rtů a žhavých dechů. Pak uslyšíte slova: "I was gay in New York/I was a fag in LA," křičí Mick, zatímco Keith a - zejména - Ronnie Wood vaří kouřící kytarový odvar s téměř nevídaně démonickou energií. "When the shit hits the fan/I'll be sitting on the can," dodává Mick a užitečně doplňuje hluboce nechutný obraz newyorské subkultury na 53. ulici takovými detaily, které by Lou Reed hrdě zařadil na současnou Street Hassle. Udivující je, že někteří kritici Jaggerovi vyčítali, že není k publiku zcela upřímný, když předstírá, že žije jako pouliční děvkař: "...proč ten člověk lže, když je sám se sebou očividně spokojený jako hrom a dostává se mu plných pokojů zadostiučinění?" Je až s podivem, že to někdo může brát za bernou minci. Rolling Stones vyprávějí příběhy. A přesně jak poznamenal Hunter S. Thompson, když citoval Williama Faulknera, nejlepší druh fikce je vždy "pravdivější" než jakýkoli druh literatury faktu. To, že si to vymýšlejí, ještě neznamená, že to není pravda. Jistě, The Rolling Stones si v písni Some Girls nade vše - včetně sebe samých - dělali přehnaný vítr. Ale stejně tak je jisté, že oni - zejména Mick - myslí vážně každý tón a každé slovo, když to zpívají. Když v písni Just My Imagination, coververzi klasiky Barretta Stronga a Normana Whitfielda, kvílí: "To have a girl like her is a dream come true/And of all the girls in New York, she loves me true", věříte mu to a věříte, že to myslí vážně. A pak, když Charlie začne přidávat na rytmu a pánové Richards a Wood, tkalci nejlepších elektrických kytarových riffů na světě, naplní vzduch jednou ze svých nejlepších prací, uvědomíte si, že "...ve skutečnosti mě ani nezná". Kdo by to byl řekl? Mick Jagger, blázen do lásky. Miss You je přímočará trefa do diskotékové skladby s tematikou lásky a sexu, a trefuje se do černého. Bill Wyman si zde zaslouží pochvalu za dusnou basovou linku, na kterou je těžké netančit, i když sedíte, stejně jako na Charlieho bicí s příchutí Philly. Složitý vícedílný vokál je nekomplikovaně brilantní, text vypráví další newyorský příběh o osamělosti, chtíči a portorikánských dívkách, zatímco sbor Ooh Yeahs a Uh Huhs se ozývá hlasy v noci. Kytary udržují rytmus a harmonie groovy a samy o sobě trochu mluví, ale zde ustupují do pozadí, protože harmonika Sugar Blue a saxofon Mela Collinse osvětlují píseň jako panorama Manhattanu. Výtečná a zjevně procítěná. Jinak je tomu v případě titulní skladby. Tady Mick otočí knoflíkem "braní si servítků" na Volume 11 a zpívá tóny tak otevřeně lascivními a sebemrskačskými - "I don't have that much jaaaam" -, že si může dělat leda legraci. Ve skladbě Lies (nápověda je už v názvu) celá kapela předvádí tak bezvadně rozjetý thrash, že kromě toho, že jste ochotni uvěřit, že by to mohli být The Clash, s nimi téměř soucítíte, protože jsou nevinnými, ukřivděnými oběťmi. V Respectable se toho děje ještě víc: rychlý, syrový punkrock and roll ve fiktivním rámci, bleskové sólo pro Ronnieho a Keitha, maniakální tříakordová rytmika Micka, Billa a Charlieho, která to celé drží na kolejích, i když hrozí, že se v zatáčkách převrátí na vyšší stranu. Ve skladbě Before They Make Me Run se po úvodu, který je až neuvěřitelně - nebo spíš umně - podobný úvodním taktům Exile On Main Street/Rocks Off, dočkáme dalšího pohledu na pravdu o tom, jak se kapele v tomto zvláštním období daří, zejména jak se daří Keithovi, který nám účinně předvádí svou verzi písně "My Way" ve stylu Rolling Stones: "Well after all is said and done I didn't hide, had my fun And I will walk before they make me run". Na rovinu: věřte, že to udělá. Pokud se chystáte proměnit sérii porážek v hudební vítězství, takhle se to dělá: usmívejte se a udržujte si opravdovost. Beast Of Burden, druhý singl z alba Some Girls (po skladbě Miss You), je pomalejší, soulovější a opět je otevřený interpretaci. Kdo je ta bestie a co je to břemeno? Tohle je další píseň, která byla rozebrána na kousky a kritizována za to, že je antifeministická, a také několikrát překryta; ale ve skutečnosti je prostě taková, jak zní: píseň - pořádná, se slokami, refrény, riffy, harmoniemi a sladkými melodiemi - o muži, který chce jít do postele s dívkou. Zbytek je, jak už to tak ve světě Rolling Stones bývá, o všem, co by k tomu svádění mohlo, ale nemuselo patřit. Album uzavírá skladba Shattered, která je posledním mimořádným hudebním komentářem k době, hudbě a ulicím New Yorku v letech 1977 a 1978. Za doprovodu naléhavé, bezjanglové podzemní kytarové linky Mick rapuje - doslova rapuje - o tom, jak se jeho mozek rozprskl po celém Manhattanu, zatímco Ronnie Wood v jednom ze svých nejlepších okamžiků jako Rolling Stone hraje na bicí, basu, elektrickou a pedálovou steel kytaru. Tohle je úžasná, úžasně neobvyklá píseň, která do studia dostane tanec, punk i starý dobrý rokenrol, všechny tři - v dobrém slova smyslu - nakopne a pak je donutí hrát společně, jako by na tom závisel jejich život. Je možné tvrdit, že život Rolling Stones jako úspěšné populární kapely skutečně závisel na tom, jestli Some Girls bude správně fungovat. Doba se rychle měnila a Stones mohli v tomto okamžiku snadno zůstat pozadu, odsunuti do svého vlastního zastaralého žánru, respektováni, ale už ne relevantní. Namísto toho se vrhli do hry a dostali se daleko před ni, vysmáli se všem a všemu a zároveň do zvuku vložili všechno, co našli, a vydestilovali z toho mixu jedny ze svých nejlepších písní, vystoupení a nahrávek vůbec. Zpětný pohled je přítelem kritika, přítomnost jeho nepřítelem. Když se podíváme na některé recenze Some Girls s odstupem více než třiceti let, zjistíme, že mnohé z toho, co se o albu tehdy psalo a říkalo, je tak očividně, úzkoprse a krátkozrace současné, že je těžké nesoucítit s hejsky, kteří museli vsadit na dlouhodobou kvalitu Some Girls v reálném čase. Jak mohli vědět, že bude poměrně rychle uznána jako kamenná klasika, odvážná, vášnivá, obratná, sexy, nesmírně energická a chytrá deska, která dokáže propojit dva proměnlivé hudební kontinenty - disko a punk - a přitom si zachovat pevné rockové základy, na nichž byla postavena? Nebylo to vůbec zřejmé. Je jasné, že je to těžký oříšek, sázející na měnící se vkus ještě nenarozených generací. Chudáci kritici, kteří to pochopili špatně. Ale na druhou stranu, ať si trhnou nohou, ne? Poražení. Rolling Stones taky neviděli do budoucnosti. Místo toho se rozhodli ji vytvořit. Some Girls daly světu vědět pár věcí o kapele a o hudbě obecně, z nichž nejdůležitější byla ta, že The Rolling Stones budou stejně jako rock and roll mnohem odolnější, proteovější a neodepisovatelnější, než si kdokoli uvědomoval. Some Girls znamená nový začátek - ne první a ne poslední, ale Rolling Stones se opět semkli, rozbili to a vydali ohromující desku. Na stránkách rollingstones.com si nehrajeme na oblíbence, ale v tak rozsáhlém portfoliu jsou některé význačné milníky, které je třeba jako takové uznat. Some Girls je jedním z nich. (rollingstones.com)

Album zasahuje do žánrů Rock, Blues Rock, Rock & Roll, Classic Rock a Disco. 180g Remastered Half Speed Master Vinyl.