Afel Bocoum

Malijský pouštní bluesový hudebník

Zpěvák a kytarista z Mali, narozen 1955. Niger je jednou z nejmohutnějších afrických řek, která se táhne 2500 mil v obrovském oblouku od východu na západ od Guineje až po Mali a ve "Velkém ohybu" se stáčí na jih, aby se vlila do Nigeru. Právě na březích tohoto "Velkého ohybu" v Mali kdysi vládla západní Africe rozsáhlá síť starověkých měst a říší a dnes zde žije rozmanité obyvatelstvo zemědělců, rybářů a kočovných pastevců dobytka, kteří se spoléhají na zdroje řeky, aby přežili v drsném pouštním klimatu. Na březích řeky leží malé pouštní město Niafunké, kde žije legendární hudebník Ali Farka Touré i jeho chráněnec, Afel Bocoum , který se rychle stává jedním z nejsilnějších hlasů regionu. Společně se svou kapelou Alkibar, což v sonrhajštině znamená "posel Velké řeky", využívá Bocoum řeku jako inspiraci a průvodce a vytváří zvuk prodchnutý tradicí, který vystihuje hlas lidí a jejich vztah k zemi. Bocoum spolupracoval s Ali Farkou Tourém a jeho skupinou ASCO více než třicet let, od svých třinácti let, během nichž zásadně přispěl k osobitému zvuku, který pomohl dostat vesnici Niafunké na mapu a její hudbu do domácností po celém světě. Bocoumův podmanivý zpěv a akustická kytara byly přirozeným doplňkem pulzující elektrické kytary a hrdelního hlasu jeho "tontona" (láskyplné slovo pro strýce) a mentora Tourého. Spolupráce s Tourém se nejpozoruhodněji projevila na albu The Source s písněmi jako "Inshana Macina" a "Dofana", stejně jako na evropském a severoamerickém turné, které Bocouma vyvedlo ze stínu jeho mentora a vyneslo ho na vlastní výsluní. Tento přechod byl upevněn nahráváním Bocoumova prvního alba Alkibar v opuštěném zemědělském středisku na předměstí Niafunké v roce 1997. V roce 1978 Afel Bocoum dokončil studium na státní zemědělské škole a začal pracovat jako pracovník pro rozvoj zemědělství. To mu dalo další příležitost procestovat region a na vlastní oči vidět pokrok v rozvoji Mali, země sužované dlouhou historií sucha, chudoby a válek, které prověřily odolnost jejích obyvatel. V průběhu historie byl při rozvoji národa kladen zvláštní důraz na kulturní rozmanitost a hudba se ukázala jako mocný a motivující nástroj, který podněcuje integraci a komunikaci napříč etnickými hranicemi a pomáhá vytvářet národní identitu Bocoum klade otázky rozmanitosti do centra své tvorby a zpívá směsicí různých etnických jazyků, rytmů a melodií regionu. To je pro něj přirozené, protože je smíšeného původu, jeho otec je Sonrhai a matka Peulh. Narodil se v Niafunké a vyrůstal v obou jazycích, ale teprve když začal psát hudbu, snažil se zdokonalit v tamašekštině, jazyce Touregů, a také v bambarštině. Vysvětluje: "Někdy prostě zjistíte, že určité myšlenky se nejlépe vyjadřují v určitém jazyce, a člověk si také musí uvědomit, že mluvené slovo je samo o sobě hudbou. Když mohu k některým lidem promlouvat melodiemi, k jiným jazykem a k dalším rytmy, mohu jejich střídáním oslovit širší publikum - vytvářet různé kombinace a předávat různá sdělení." Čím více se Bocoum ponořoval do své hudby, tím více si uvědomoval, že své schopnosti může lépe využít při práci s komunitou jako mentor mládeže a hudební režisér přímo zapojený do komunitních aktivit. "Na venkově v Mali nechodíme do kina ani nečteme noviny, ale všichni posloucháme hudbu. Hudba je nejdůležitějším prostředkem k předávání informací. Proto cítím velkou odpovědnost za to, že když zpívám, musím říkat pravdu, protože vím, že lidé budou naslouchat tomu, co říkám," poznamenává Bocoum. Jako uznávaný a respektovaný hudebník a člen komunity se snaží spojit filozofické komentáře k dnešní společnosti s aktivní účastí na komunitních aktivitách, jako je například Flamme de la Paix - vzpomínkový obřad, který rekonstruuje pionýrské pálení zbraní na znamení konce povstání Tuaregů v roce 1996. Bocoum doufá, že hraním na takových akcích ovlivní ostatní, aby vzali svou budoucnost do vlastních rukou. "Afrika se příliš dlouho spoléhala na to, že její problémy vyřeší jiní. Je načase, abychom si navzájem naslouchali a vytvářeli vlastní řešení." Činí tak výmluvně stylem připomínajícím zvuk "pouštního blues" Aliho Farky Tourého, ale zprostředkovává jeho odosobněnou verzi, která odhaluje kořeny této hudby. Pevněji se soustředí na akustické a tradiční zvuky okolních kultur, používá jednostrunné housle (njarka), dvoustrunnou kytaru (njurkel) a perkuse kalabaš se svou akustickou kytarou a působivým vokálem - které proplétají plynulé melodie a kruhové rytmy, navozující představu přílivu a odlivu sil řeky a pouště, která je obklopuje. Vzniká introspektivní nálada, zabalená do společenského komentáře proti chamtivosti a domluveným sňatkům, stejně jako nabádající k úctě ke starším. Jak komentuje Bocoum, "když zemře starý člověk, je to, jako by shořela knihovna. Lidé začali zapomínat a zlenivěli - pokud si to neuvědomíme dnes, zítra budeme ztraceni." Afelovo debutové sólové album Alkibar, vydané v roce 1999, mu konečně poskytlo prostor k odhalení vlastního silného talentu zpěváka, kytaristy a skladatele (s požehnáním jeho mentora). Jako vůbec první album natočené výhradně na místě v Niafunké je věnováno výhradně místním hudebníkům. Afelova vlastní kapela, která se rovněž jmenuje Alkibar, ho doprovází svůdným pojetím malijského blues. Jak se dalo očekávat, většina písní na albu se zabývá různými problémy, které zažívá malijská společnost. V zemi, kde jsou televize, kino a noviny z velké části nedostupné, považuje Afel hudbu za nejlepší prostředek k předání poselství, neboť tyto promyšlené a osobité písně podává svým jedinečným podmanivým a melodickým hlasem. Na evropském turné v březnu 2001 Afel a Alkibar představili materiál alba a jejich vystoupení označil deník The Guardian za "fascinující". Afel, který vždy toužil rozšířit své hudební obzory, spolupracoval v roce 2002 s frontmanem skupiny Blur Damonem Albarnem na velmi populárním albu Mali Music. Projekt vznikl na základě Albarnova angažmá v charitativní organizaci Oxfam, pro kterou odcestoval do Mali, aby pracoval s místními hudebníky. Na albu se podílel také virtuóz na koru Toumani Diabaté a členové jeho kapely spolu s hudebníky, jako je reggae baskytarista Junior Dan, díky čemuž vzniklo album obsahující nesčetné množství hudebních vlivů, které si však zachovává vřelost a vitalitu, jakou bychom očekávali od konvenčnější africké nahrávky. Album nakonec přispělo k tomu, že se africká hudba dostala do povědomí zcela nového publika, za což se projektu dostalo všeobecné chvály, a navíc výtěžek z prodeje alba pomohl financovat některé aktivity organizace Oxfam v Mali. Následné koncerty, včetně mimořádně úspěšného vystoupení v londýnském Barbicanu, se setkaly s velkým ohlasem. V červnu 2003 se dvojice znovu sešla, když Damon hostoval s Afelem před 65 000 lidmi na hlavním pódiu festivalu Roskilde v Dánsku. Po projektu Mali Music se Afel zúčastnil další fascinující spolupráce nazvané Desert Music. Spolu se svou skupinou Alkibar spojil Afel síly se skupinou hudebníků z Rádžasthánu a v květnu 2002 s nimi absolvoval turné po Velké Británii. Na rozdíl od Mali Music šlo v případě této spolupráce o kontrastní, a přesto společné zážitky, při nichž se zkoumaly zvuky inspirované pouští: pouští Thar v Rádžasthánu a pouští, která obklopuje Afelovo rodné Niafunké. Během léta 2004 absolvoval Afel turné s projektem Desert Blues, na kterém se podílela také záhadná tuarežská skupina Tartit a populární malijský zpěvák a skladatel Habib Koité. Turné vzniklo jako důsledek popularity kompilačních alb Desert Blues a zájmu, který vyvolaly o hudbu a kulturu pouštních národů. Afel, Tartit a Koité byli vybráni k účasti, protože jejich hudba odráží vliv prostředí, z něhož pocházejí, a myšlenkou bylo, že tato vystoupení dají divákům ochutnat Saharu a sousední sahelské oblasti Mali. V roce 2006 se Afel vrací na mezinárodní scénu, kde bude koncertovat jak sólově, tak opět v rámci skupiny Desert Blues, u vydavatelství Contre Jour také vydá své nové album "Niger". Navzdory rostoucímu uznání zůstává Bocoum skromným a laskavým člověkem, který energii uznání skromně přesměrovává na důležitost blaha svého lidu a inspiraci, kterou přináší jeho hudbě. V plynoucích melodiích řeky a pulzujících rytmech drsného pouštního větru není pochyb o tom, že odkaz Aliho Farky Tourého je ve správných rukou. S pozoruhodnou jemností a výrazným talentem Afel Bocoum dokázal, že je skutečným "poslem Velké řeky", a bude jistě nositelem budoucnosti malijské hudby v nové éře.