Alessandro Cicognini

Italský skladatel filmové hudby. Narozen 15. ledna 1906 v Pescaře, Itálie Zemřel 9. listopadu 1995 v Římě, Itálie. Alessandro Cicognini byl po dobu 20 let po druhé světové válce nejvlivnějším hlasem v oblasti filmové hudby v Itálii, neboť byl dvorním skladatelem nejúspěšnějšího poválečného italského filmaře Vittoria De Sicy. Vyučil se klasickým hudebníkem a skladatelem na milánské konzervatoři a k filmové hudbě se dostal v roce 1936 v přesvědčení, že filmy vytlačily divadlo a melodrama jako populární zábavu. Deset let pracoval v italské kinematografii s režiséry, jako byli Augusto Genina a Alessandro Blasetti, než se v roce 1946 setkal s De Sicou, když ten pracoval na svém prvním klasickém neorealistickém filmu Shoeshine. Cicognini poskytl De Sicovi hudbu, která dokázala skloubit temné smyčcové pasáže s úryvky populárních melodií, což vystihlo náladu zoufalství římských teenagerů uvězněných v chudobě a kriminalitě. Jeho další hudba k filmu Zloděj kol (1948), který získal ocenění jako nejlepší soundtrack roku, vykazovala lyrismus připomínající nejlepší Pucciniho opery. Stejně jako všichni filmoví skladatelé byl i Cicognini do jisté míry vydán na milost a nemilost kvalitě filmů, k nimž skládal hudbu, ale v jeho případě to nebyl problém, ani se nejednalo o žádný prvek "milosrdenství". Stal se totiž nejznámějším italským skladatelem filmové hudby ve světě mimo Itálii, protože jeho hudbu, připojenou k jednomu De Sicovu mistrovskému dílu za druhým po více než deset let, slyšeli diváci po celém světě. Tato expozice mu umožnila v polovině padesátých let poměrně snadno přejít k mezinárodní filmové práci - Cicognini napsal hudbu k dobrodružnému kostýmnímu filmu Odysseus (1955) s Kirkem Douglasem v hlavní roli a také k romantické komedii Summertime (1955) s Katharine Hepburnovou a Rossanem Brazzim v hlavních rolích a v roce 1962 složil hudbu ke komedii hollywoodské produkce Holub, který vzal Řím. De Sica však zůstal po téměř dvě desetiletí zdrojem jeho nejlepších inspirací. Skladatel a režisér byli zajedno, pokud jde o ty nejlepší z nich, a zejména o břitký vtip, který byl základem obrazů jednoho a zvuků druhého. Dobrým příkladem je jemný valčík, který tvoří většinu filmu Umberto D (1952), tragického, ale poutavého příběhu o starém muži, který už nemá kam jít a nakonec v zoufalství zabije svého jediného věrného společníka - svého psa. Velká část Cicogniniho hudby k filmům se vyznačuje používáním malých souborů, které ostře kontrastují s plnohodnotnou orchestrální partiturou, a neobvyklých nástrojů a mícháním hudebních žánrů. Jeho schopnost zachytit proměnlivé nálady využil režisér ve filmu Zlato Neapole (1954), antologii čtyř humorných a zároveň vážných příběhů, které skladatel převedl do jedné z nejpřitažlivějších hudebních skladeb své kariéry. Jeho hudba k filmu Poslední soud (1961) patří k nejnápaditějším v jeho kariéře a střídá epické pasáže s jemnou lyrikou a valčíky. Cicogniniho mistrovským dílem je však hudba, kterou napsal k De Sicově filmu Zázrak v Miláně (1951), jednomu z nejsladších a nejsmutnějších filmů, jaké kdy byly natočeny, fantazii postavené na osudu vysídlenců žijících v hrozné chudobě - hudba vystihuje směs radostné, vášnivé fantazie a spodního proudu hořkého zoufalství, který se za ní skrývá, tak dobře jako žádný jiný záběr ve filmu, její refrén (který vstoupil do slovníku italské populární hudby) je kousavou a strašidelnou destilací poselství filmu. Cicognini se v roce 1965 vzdal filmové kompozice ve prospěch pedagogické kariéry. V té době už v italské filmové hudbě dominovali mladší skladatelé, jako Mario Nascimbene a jeho někdejší asistent Ennio Morricone, kteří do ní vnášeli přímější hollywoodské vlivy. Nikdy se nedochovala žádná z písemných partitur jeho filmových děl, ale vědec Giorgio Spacca se ujal rekonstrukce jeho nejlepších děl pro kina v použitelných edicích a dirigent Nicola Samale se zavázal tím, že v 90. letech velkou část z nich komerčně nahrál.