Dead Can Dance je australsko-britský hudební projekt, který na počátku 80. let založili Lisa Gerrard a Brendan Perry. Jejich hudba propojuje ethereal wave, neoklasickou dark wave, world music, starou duchovní hudbu i ambient, často s použitím exotických nástrojů a vlastních jazykových vokálů. Skupina je ceněná pro hypnotickou, duchovní atmosféru a velmi osobitý zvuk. Patří k nejvlivnějším alternativním kapelám 80. a 90. let.

Dead Can Dance vznikli v roce 1981 v Melbourne v Austrálii, krátce poté se ale přesunuli do Londýna, kde podepsali smlouvu s vydavatelstvím 4AD. Zakladatelé Lisa Gerrard a Brendan Perry jsou původem Australané, ale jejich hudba čerpá z evropských, blízkovýchodních, afrických i asijských tradic. Díky tomu je vnímáme jako skutečně „světovou“ kapelu bez jediné geografické identity.

Začátečníkům se nejčastěji doporučuje album Into The Labyrinth, které dobře shrnuje jejich temnější gotické období i pozdější world music polohu – u nás ho najdete na LP i CD. Velmi přístupné je také The Serpent's Egg, kde dominují mystické chorály a filmová atmosféra, rovněž dostupné na LP i CD. Obě desky představují ideální vstupní bránu k jejich tvorbě bez nutnosti hlubšího „tréninku“ na experimentálnější nahrávky.

K nejznámějším skladbám patří zejména The Host Of Seraphim, často využívaná ve filmech a dokumentech pro svou emotivní sílu. Fanoušci si velmi cení i skladeb Cantara, Yulunga a Sanvean, které spojují rituální rytmy a éterický vokál Lisy Gerrard. Mezi další zásadní skladby patří Mesmerism, Persephone, The Protagonist nebo Black Sun. Často se zmiňuje také koncertní favorita „The Ubiquitous Mr. Lovegrove“, který dobře ukazuje jejich rytmičtější, „tribal“ stránku.

Dead Can Dance vydali devět studiových alb, od debutu Dead Can Dance (1984) až po „Dionysus“ (2018). Mezi nejvýraznější tituly patří přelomové Spleen And Ideal, temné Within the Realm of a Dying Sun, spirituální The Serpent's Egg, barevné Into The Labyrinth a rytmické Spiritchaser. Kromě toho existuje několik živých alb (například Toward The Within), kompilací a speciálních vydání jako Garden Of The Arcane Delights • The John Peel Sessions.

Přesný počet písní Dead Can Dance se liší podle toho, zda započítáme i alternativní verze, živé nahrávky a bonusy. Na devíti studiových albech, EP a singlech však kapela vydala přes 90 originálních skladeb. Pokud připočteme live verze, remixy a různé kompilace, počet oficiálně vydaných nahrávek přesahuje stovku. Jejich diskografie je tak poměrně rozsáhlá, i když není tak rozvětvená jako u některých mainstreamových kapel.

Jádrem Dead Can Dance jsou dva stálí členové – Lisa Gerrard a Brendan Perry. V raných 80. letech měla skupina širší sestavu s dalšími hudebníky, ale postupně se zformovala do podoby tvůrčího dua, které si ke koncertům a nahrávání zve hostující hráče. Dnes se proto Dead Can Dance obvykle uvádějí jako duo s rozšířenou koncertní kapelou.

V Dead Can Dance hraje především Lisa Gerrard (vokál, dulcimer, perkusní nástroje a různé etnické nástroje) a Brendan Perry (vokál, kytara, basová kytara, klávesy a perkusní nástroje). Na albech a turné je doplňují další hudebníci, například bubeníci, hráči na dechové nástroje nebo smyčce, kteří pomáhají vytvářet charakteristickou vrstvenou a „cinematickou“ atmosféru. V minulosti byli členy také například Paul Erikson nebo bubeník Peter Ulrich, ale dnes se projekt soustředí hlavně na ústřední dvojici Gerrard–Perry.

Dead Can Dance byli původně aktivní v letech 1981–1998, poté se na delší dobu odmlčeli. Od roku 2011 se však znovu dali dohromady, vydali nová alba (včetně „Anastasis“ a „Dionysus“) a několikrát vyjeli na světová turné. I když nefungují nepřetržitě jako v 80. a 90. letech, stále příležitostně koncertují a jsou považováni za aktivní projekt.

Hudba Dead Can Dance se nejčastěji popisuje jako kombinace ethereal wave, neoklasické dark wave a world music. Kapela míchá prvky středověké a renesanční hudby, gregoriánských chorálů, afrických a blízkovýchodních rytmů i moderního ambientu. Výsledkem je temná, ale zároveň duchovní a nadčasová atmosféra, která se vymyká běžným žánrovým škatulkám. Proto jsou často řazeni do „art rocku“ či „world fusion“, i když jde v podstatě o svůj vlastní svět.